Kdo ví, že není život umíráním
a smrt životem?..

Květen 2011

Nesnáším denní pláč..

21. května 2011 v 13:47 | Christine Jacquess |  Básně
Nesnáším denní pláč..

Žádám pochopení.

Vyslyšte mé prosby.
Nenechte můj svět na kusy rozbít.

Zničte lidský pláč.
Těm pod námi seberte deštník.

Slunečné počasí
určují naše hvězdy.

Tak rozsviťte jejich světlo.
Zanevřete na pláč.
Každý úsměv by šel vytvořit snáz.

Hračka

20. května 2011 v 18:00 | Christine Jacquess |  Básně
Hračka

Nikdo se nazajímá.
Nikdo nesoucítí.

Každý zachází s ní,
jak se mu zrovna zlíbí.

Nejdříve zájem,
pak objeví se někdo jiný,
stará hračka je už k zahození.

Dále přichází nestálost novoty.
Ke staré hračce vrací se už po pátý.

Párkrát to stačilo.
Párkrát bylo prominuto.
Ale i přesto je návrat pozdní.

Hračka řekla stop.
Už tu pro zrádce není.

V kontejneru odvezena,
teď na smetišti leží.

...

Avšak po čase byla objevena,
nyní je v rukou někoho,
kdo si jí váží.

Kdo ji miluje,
konvalinky nosí
a nikdy za nic nevymění.

Věnováno zmrzlině

17. května 2011 v 21:03 | Christine Jacquess |  Básně
Jogurtovo-višňová.

Chladem mé rty objímá.
Ta chuť může být jen jediná.
Bezkonkurenční, úžasná.

Jogurtovo-višňová,
ta nejskvělejší zmrzlina ♥ :D



Mám plno básní věnovaných těm nejrůzdnějším .... (nevím jak je slušně nazvat), tak proč bych nemohla věnovat báseň (rádoby báseň :D) mé nejoblíbenější zmrzlině? :P :D

Mimo lásku a zklamání.

17. května 2011 v 20:49 | Christine Jacquess |  Básně
Mimo lásku a zklamání.

Mimo lásku a zklamání.

Odhrnu záclonu.
Přiblížím vám ten můj svět fantazijní.

Pár řádků a už nevím co psát,
když nemám smutkem vás zahrnovat.

...

Tak tady máte příběh můj,
dobu, kdy úsměv pohlcoval mou tvář.
Kdy z očí jiskřila barevná zář.

....
Když byla jsem malá,
téměř o ničem jsem nesnila.

Byla jsem šťastná.
Takové to dítě, jenž potkala štěstěna.

Úsměv na tváři,
skvělá rodina.

Peněz dost,
krása teprve ted pominula.

Také pár přátel,
všechno jak má být.

Co scházelo mi,
každý snad takový život by chtěl mít.

Ale jak čas plul po čisté řece,
někdo zkazil vše.
Všechen odpad vylil do té řeky mé.

Jako domeček z karet
vše se hroutilo.

A to už je depresivní.
Zkončím jen tím,
že vše, co šlo se změnilo.

Další debil.

17. května 2011 v 20:15 | Christine Jacquess |  Básně
Další debil.

Všechno skončilo.
Vše krásné mezi náma bylo pohřbeno.

Zkazil jsi to,
já naletěla,
viděla jsem naději.
Bože, jak jsem naivní.

I lásku k tobě navždy pohřbím.
Jedině tím sebe oživím.

Ano, pak teprve budu žít.
S úsměvem na tváři znovu snít.

Navždy zapomenu na toho kreténa bez úrovně,
co srdce mi zlomil.
Bez něj se obejdu,
vždyt byl to debil.



Jsem do Vás blázen, pane ******* :P

16. května 2011 v 21:22 | Christine Jacquess |  Básně
Jsem do Vás blázen, pane *******

Jeden pohled,
jedna fotka,
jeden úsměv,
jedna zpráva,
jeden kluk.

Co k němu cítím,
jen k jednomu jsem cítila.

Je to podobné,
i u něj jsem každý den brečela.

A ty jsi stejný.
Já jak duše bez těla.

Necítím nic,
jen slzu, která shořela.

Jen časy, kdy bylo líp.
Ptám se,
proč nemůžu tě mít?

Odpověď nezazněla.
Ptám se,
proč nemáš zájem.
Vždyť dobře víš, že jsem do tebe blázen. ♥

Sen

14. května 2011 v 22:02 | Christine Jacquess |  Básně
Sen

Zavřelas oči, tvůj sen končí.
Nikdo tě nechápe.
Už teď se loučíš.

Otevřelas oči, začínáš žít.
Pěkný pocit, v nebi se probudit.

Ostatní z dola posílaj ti vzkaz,
aby ses vrátila.
Ty máš svou hlavu,
svou šanci jsi ztratila.

Teď už je pozdě,
abys ty časy vrátila.

Můžeš jen čekat,
kdy ostatní do hrobu uloží svá těla.

Zákaz čtení < slečna depresivní (již nežijící)

11. května 2011 v 21:22 | Christine Jacquess |  Básně
Již nežijící

Zbloudilá tíseň.
V uších
depresivní smuteční píseň.

Zakalený vzduch.
Po částech přicházím o sluch.

Další část.
Jeden vjem.
S úzkostí probouzet
se každý den.

Bolestný pocit,
zmarněle jej nosit
a za smrt se modlit.

Z úst nepřetržitý vzlyk,
pláč < mrzutý to zvyk.

A tak končím.
Je ze mě nevěřící.
Od dnešního večera
bude ze mě ta již nežijící.



Prosím pochop mne. Už nejsem dítětem.

9. května 2011 v 23:10 | Christine Jacquess |  Básně
Už nejsem dítětem.

Už mi není pět let,
už nejsem malé dítě.

Vyrostla jsem,
obávám se, že na rodičovské rady je už pozdě.

Kdybys věděla,
že včera v posteli jsem nahá ležela.
S tím chlapcem, že jsem mrdala.

Že cigarety jsem skusila,
jednou se i opila.
Některý den
ze školy se ulila.

...

a tak znovu říkám.

´Já jiná nebudu´

Nejsem už dítě.

Nepotřebuju říkat,
co mám si vzít dnes na sebe.
Nepotřebuju říct, že mám si vzít bundu,
když jsou venku sněhové závěje.

/Asi nepůjdu jenom tak v tričku ne?/
A tak mne už pochopte.

Nejsem už dítě.
Todle všechno citlivosti se týče.

Když řveš,
Rozbrečím se.

Jen samé výčitky,
uvědom se.
Hleď na sebe..
Do cizích srdcí vžij se.
Není vše jednoduché,
jak se zdá.

Už mne pochopte,
Nejsem malá, nevinná.

Jak jen to mám dokázat?
Jsem vážně zoufalá.



Líbilo by se Vám takové město? Aneb můj výplod fantazie.

9. května 2011 v 16:25 | Christine Jacquess |  Články napsané na téma...
Moje město.


Květiny před každým domem,
rušno v ulicích,
lidé beze jmen.

Okenice rozevřené.
V nichž místní blázen.

Opodál.
Čarodejnice a její manžel duchem zakletý.
Ale to je tajemství tamnější,
o tom nikdo nemluví.

Od toho domu prý hniloba páchne
za každého úsvitu.
V tu dobu jen odvážlivec vykráčí ze svého úkrytu.
Jinak ulice zůstává v poklidu.

K lidem, jenž tu žijí berme ohledy.

Oni se milují a bojí nevěry.
Šukají, nemají zábrany.

Někteří uměním posedlí.
Další touhou.
Každý jeví se jako jiný.

Město má své kouzlo.
Málokdo do rukou svých jej uchopí.

Nevěra.. Aneb zpověď jedné zrzky.

4. května 2011 v 20:14 | Christine Jacquess |  Články napsané na téma...
Nevěra

Zrzavé vlasy po ramena.
V její duši skrytá nevěra.

"Snad ne nymfomanka"
Ten chlapec tiše doufal.

A pak dvě slova vyslovil.

Tu dívku těmi slovy zcela ohromil.
Tušila, že nejsou to jen slova. Že to něco znamená.

Ale význam nevěděla.
Ve slovníku jen jedno vysvětlení měla.
Že prý nějaký cit , tam vyčetla.

Další den, plnou hrst sexu opět chtěla.
Bylo jí dáno. Ale sotva polovina.
A tak podváděla.

Ted ten chlapec si je jistý,
že nezamiloval se do anděla.

Ano, nymfomankou byla.
Láska pro ni znamenala dvě spojená těla.

Nevěra.
Jako bez života cítil se pak každý,
co ji miloval.
Ten chlapec lásku si maloval.
Jen konec spotánní.
Život si vzal.
Nezvykl si, že na světě jsou i lidé nevěrní.

Když se dostane do rukou lepší.

4. května 2011 v 16:26 | Christine Jacquess |  Články napsané na téma...
Nevěra. Aneb když se dostane do rukou lepší.

Komu já byla věrná?
Přemýšlím, kterého z těch chlapců jsem nepodvedla.

Možná nenašla jsem toho pravého,
ale když se dostane do rukou lepší, proč si nechat toho blbého?

Někteří máte v mysli jen nadávky na mou osobu.
Na to, že jsem štětka,
co neváží si osudu.

Já doufám, že osud zvykl si na mou nevěru.
Sám nezavděčil se každému.
A já to chápu.
Jak taky se zavděčit dnešním chlapům.

Sbalí Vás na láskyplné bláboly,
avšak po čase máte na rukou připoutané okovy.

A já se před tím bráním.
Nebraňte se mým zbraním.

Také omluvám se příteli,
že mu jsem nevěrná.
Bylo by to delší,
ale za dveřmi mě někdo čeká.

Ted už aspoň víš,
že jiný mě šuká.

Nic neskrývám.
Bránu svého nitra odmykám.

Já jen.. kvůli lásce slz bylo dost.
Tak snad.. zasloužím si volnost ! (?)