Z mého těla..
…zbyla jen hnijící mrtvola..
…zbyla jen hnijící mrtvola..
Bylo to už dávno.
Odhaduji rok.
Dříve jsem chodila na facebook..
jen na tak říkajíc "skok".
Ale pak jsi psal.
I já psala.
Se zprávou na dobrou noc
jsem každý den usínala.
A pak jsem si to uvědomila.
Že já se do Tebe vlastně zamilovala.
A ty jsi mě pletl hlavu,
já pak denně brečela.
Byla jsem zamilovaná,
ikdyž jsem tě vlastně neznala.
Chtěli jsme jít ven
a já se styděla.
Malá holka,
co blbostí zaplatila.
Chtěli jsme jít ven,
jenže já to odmítla.
Že půjdem příště,
tak blbou výmluvu ta malá holka namítla.
Pak už jsem měla odvahu a šla jsem.
Jenomže to nevyšlo, tentokrát ne mojí vinou.
Malá naivní holka se ztratila v čase.
Už to trvalo tak tříčtvrtě roku.
Bůh sundal z mé duše ochrannou ruku.
Vlastně to udělal už dávno,
když nechal mě připadat si.. jako v nějakém ztraceném kruhu.
City semnou cloumaly,
jako bouřka, co boří domy.
Jako vítr, jako otřesné tsunami.
Jako sopka, co prodělala erupci.
Já cítím se jako při destrukci.
Jako při destrukci mého těla.
Odporný rozklad.
Zbyla jen hnijící mrtvola.
Ouu depresivní..