Kdo ví, že není život umíráním
a smrt životem?..

Leden 2011

Růže od přítele

29. ledna 2011 v 23:39 | Christine Jacquess |  Básně
Květina od přítele,
ta snad každou ženu potěší.

Muži však toho zneužívají,
myslí, že jedna růže jejich prohřešky uhladí.

----

Dřív, ještě když jsme byli kamarádi nebo jak to říct,
nosil jsi mi růže, červené, bílé.... bylo jich čím dál víc.

Byly krásné a voňavé.
Vždy jsem přišla domů. Tváře růžové.

Květiny v mém pokoji,
ty každý obdivoval.

Já byla šťastná...
...když jsi mi růže nosíval.

---

Jednoho dne,
kdosi navštívil mne.

Divil se, ptal se,
proč růže pokoj mi nezdobí.

Já neuvědomila si to.
Ale měl pravdu. Kam zmizely?

Zaslepena jakýmsi viděním.
Ztratila jsem tě.
Toho, co s námi bylo společné.
Jsem zničila. A to vše.

Já vím jen má chyba to nebyla.
Jen zase chci,
aby kytice růží můj pokoj zdobila.

Zamyslete se

27. ledna 2011 v 21:35 | Christine Jacquess |  Básně
Zamyslete se
Zamyslet se nad světem, nebo alespoň nad sebou, to by možná prospělo. ;)

Život je těžký, že ano?

Hm, směju se.
Světu? To vážně ne. Je mi z něj spíš mdlo.

A tak mdloby před očima,
v ústech křík, tělo na útěku.

Nic nám nepomůže.
Jaký svět byl dřív?.

Horší i lepší.
Společnost si nevybereme.
Stejně za všechno sami si můžeme.

Psychopatů mnoho.
Psychyatři nestačí.
Člověk se zdravým rozumem?
Tento rod už dávno vymřel.

Jste proti?
Pochopíte.
Zamyslete se a otevřete oči,
to k pochopení bohatě stačí.

Nezamyslíte se, to já vím.
Ti, co to potřebují  to nikdy neudělají.
A ti, co se nad světem zamysleli,
ti to nepotřebují.

Další hloupý výlev pocitů.

27. ledna 2011 v 18:44 | Christine Jacquess |  Básně
Další hloupý výlev pocitů.


A tak zase spadám,
do útrob, kde zamilovanost hraje hlavní roli.

Mám strach, že ocitneš se v nebi.

Jak se pak budem cítit,
když budem bez sebe?

Já vím, ty tam někde směješ se.

Ale já pláču, ztratit tě to jsem vlastně nikdy neznala..
Uznávám, jen jsem si to myslela.

Teď si jsem jistá jen nejistotou.
Nejistotou, že už to není ten mylný pocit.


                   -------


Typuji zřejmě správně,
že každý den s nějakou slečnou v posteli "ležíš".

Že té slečně denně vykládáš, jak ji miluješ.
Přesně tak, jako tehdy mně.

Neber mě vážně.
Vždyť jsem jen ta žárlivá dívka,
co bojovala o tvé srdce.
A to tolikrát.
Někdy vyhrála, jindy zase né.
Ale víš, alespoň ...snažila se.

Chce se snažit dál...
          ...jen škoda, že tu dívku ..nikdo.. z vás nezná.


                                                                                               

Víte o čem mluvím ne?

26. ledna 2011 v 13:01 | Christine Jacquess |  Básně
Jsou jen tři.. víte o čem mluvím ne?


Potkávám Tě vždy když jdu ze školy.
Někde tam... blízko mě, roznášíš ty letáky.

Práce pracná? Možná nudná.
Ale spojila nás, naše úsměvy.

Na tohle lidé nedávaj ohledy,
na někoho jiného maj jen posměchy.

Ale víš.. ten tvůj úsměv pokaždé když oči se nám střetnou.
Chci to vědět. Vědět jak to je.
Hlavu mám domotanou.

S láskou souvisí.
Někteří i soucítí.
Druzí odsuzují.

Ty tři kolonky, kam lidé se řadí.

Do které já však patřím?




                                                                                   A kdybyste nevěděli... Heterosexualita.
                                                                                                                       Bisexualita.
                                                                                                                       Homosexualita.
                                        
                                                                                            ...jen někteří pochopí.

Věnováno všem, co to tu vzdali

25. ledna 2011 v 19:16 | Christine Jacquess |  Články napsané na téma...
Sebevražda

Každý alespoň jednou nad tím přemýšlel.
Ten odvážlivý či snad zbabělý myšlenky uskutečnil.

A já?
Dlouhé měsíce sedím.
A také přemýšlím.
Desítky léků na jedno užití,
podřezané žíly...
totální zbláznění..
Dále oběšení či pistole u hlavy?

Hledáme variaci, snad tu nejlehčí.
Nebolestivou, rychlou.
Tu co má být řešením.

Asi to moc nesouvisí.
Ale žiju ve městě malém, podivném.
Tak moc děsivém.

Někdo oběsí se tu každým měsícem.
Můj přítel, bohudík žádný to nebyl,
ale slzy prostím ikdyž netuším.
Netuším, jaký byl, srdce měl a nad čím zanevřel.

Ale co mé tušení?

Tušení teď už mrtvých..!!!
Však podívejte se zhora na náš svět.
Jak všichni truchlí Vám u hrobu,
nemaj síly ukázat se na pohřbu.

Možná těžký pro Vás byl ten svět,
teď po smutku už ani zvěst.

Však ti co zůstali,
nemaj pro co žít.
Jejich přání jediné,
chtějí umřít.
Jak pošetilé.

Věnováno bývalému příteli

20. ledna 2011 v 21:59 | Christine Jacquess |  Básně
Věnováno bývalému příteli

Když jsi mi zakrýval ústa
a tišil mne při mém vzdychání.

Když jsi mne líbal,
ve smutku mysl uklidnil.

Oči mi oslepil,
do uší šeptal slova kouzelná.

Ráno jsi mne po vlasech pohladil.
To není ta pomluvná báchorka.
To vše je skutečné.

Ale každý má jak klady,
tak i stránky záporné.

Asi jsme nebyli zrovna dokonalý pár.
Ze strany tvé, také mé nevěra ovládla nás.

Proč to tak skončilo,
je vážně ve hvězdách.
Naše láska zanikla,
v nenávist změnila svou tvář.

Teď už jen nadávky sprosté i ubohé,
ale kde se ztratil rozum?
Nevidím jej.

Snad jednoho dne osud najde mě i tě.
A udělá z nás alespoň pouhé přátele.

Vystiženo < Přesně tak se cítím.

20. ledna 2011 v 20:18 | Christine Jacquess |  A to ostatní?
Jedna báseň, vystihla přesně to, co chci už dlouho říct.

Dnes jsem šla s mojí (snad) nejlepší kamarádkou k nám domů. Miluji naše kamarádství, tupé rozhovory, smích, důvěru... ALE.
Cestou mi recitovala báseň, kterou toužila přednést na recitační soutěži.

Pomalu, plynule a krásně četla báseň od Jiřího Žáčka s názvem "Písnička o škaredých holkách"

Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
hezký kamarádky
a proto mají v lásce pech

Jsou spolehlivý
jako tažní koně

Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou chlapi nikdy prát

Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí

Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda slepci přijdeš vhod--

Rady se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot

Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy

Škaredý holky
nikdo nepřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý

Krásná báseň, nemyslíte?
Ovšem tak pravdivá,
až mi to bere dech.
Takhle zaposlouchaná do "nějakého" textu jsem nebylo už hodně dlouho.
A víte proč?
Měla jsem pocit, jako by mne spisovatel znal.
Jakoby celá báseň byla o mně.
Slzy v očích, dojetí i smutek,
to jsou hlavní pocity, co se ve mně mísily.

Takže vemme si třeba sloku kde říká se "jsou si samy sobě na posměch".
Ano, jsem sama sobě na posměch.
Nos mírně do vrchu, tlusté nohy a zrzavé vlasy nejsou taky nějakým přepychem,
no co si budeme povídat.
Hezké kamarádky?
Ano třeba ta, již zmíněná.
Hubené nohy, velké oči zářivé modré barvy, dlouhé blond vlasy (jsou sice prodloužené, ale i tak).. Je krásná.

V lásce pech?
Tak to si pište. Má kamarádka, říkejme jí Katy.. ta má na každém prstu tři kluky, může si vybírat. Je u nich obdivována a nejen to. Všude jsem s ní byla, kamkoliv tak spolu. Na společné schůzky, několik holek i kluků. Já držela se stranou, Katy však byla nejlepší, má slova přehlížena, ale ty její? Ty vážně nedocházeli. A pak že nejde o vzhled? Vždyť to je u nich vše. A tak ona má obdiv u dalších dvou chlapců s nagelovanýma vlasama, botama značky nike, popularitou a ostatním. A já? Jen v pozadí jako kdybych nebyla.

"Jsou spolehlivý, jako tažný koně."
Jo, nemá se to o sobě říkat. Ale já si myslím, že jsem spolehlivá. Teda alespoň ke kamarádům a alespoň narozdíl k jejich chování vůči mně.

Že se chlapi o mně nebudou nikdy prát? To vím už dávno.

Ano, zvykla jsem si. A zrcadlu neříkám nic, je rozbité. A to né z lítosti ke mně, ale k němu, k samotnému zrcadlu, aby nemuselo, dívat se na tu ošklivou postavu.

A tak jdu dál, jako šedá myš, co snaží se vypadat líp. Není to nejhorší, ale nemám vůli odhodlat se a zůstat u něčeho víc. (Mám na mysli anorexii, ale k tomu vážně nemám vůli.. pokusů tisíce... A tak navždy s tlustýma nohama.)

Ať už to máte stejně či do toho spadáte.. nikdy si nenechte snížit sebevědomí jako já. Byla jsem krásná, kdysi a to vím. Ale teď je to jinak, jsem bez sebevědomí a není to jen tím.

Tak sbohem,
mé pocity přehlížejte,
vím že to je už otravné,
ale nemusíte je přece číst. ♥

Nakonec jsi stejně zůstal sám

19. ledna 2011 v 19:44 | Christine Jacquess |  Básně
Nakonec jsi stejně zůstal sám

Společné večery, nekonečný chat.
Nekonečné hodiny.
Nekonečné přátelství.

To zničila úvaha v dobrý sex.

Bezmyšlenková věta,
zda semnou vyspíš se.

Zoufalé myšlení... ale kdo měl vědět,
že to bereš v tak vážné domnění?

Od té doby ptáš se.
Od té doby šlo jen o jedno.
Naše přátelství pomalu na dno sahalo.

Tvá láska, věčná i spanilá.
Ta též skončila, vášeň duši tvou ničila.

Teď si jdeš sám bez ní i beze mne.
Se smutkem na duši, fantazií o mně a o Tobě.

Vyjde to v konci na stejno.
Ať už jdeš v dešti či při slunečném zářením.

Zůstal jsi sám, v nitru tvém sklepení.

Zbytečné vysvětlení

18. ledna 2011 v 18:23 | Christine Jacquess |  Články napsané na téma...
Český jazyk

"Jazyk, pomocí jenž mluvím"
  vybaví se mi jako první.
A jako druhé?
"Jazyk, nímž vysvětluji své pocity",
  ale stejně mi nikdo nerozumí.

Je to ztracené,
je jedno zda český či čínský,
princip je na základě stejný.

Ale já hledám jazyk,
kterým vysvětlím...
A ty jen odpovíš..
.. "Rozumím Ti."

Tudle odpověď uslyším,
ikdyž vysvětluji v češtině.
Ale stejně nevíš jak to doopravdy je.

V hledání zřejmě neuspěji.
Nevadí.
Spoléhám se na sebe...
A snažím se přehlížet ty hloupé rady ostatních.

Život bez smyslu, báseň bez názvu.

15. ledna 2011 v 20:15 | Christine Jacquess |  Básně
Život bez smyslu, báseň bez názvu.

Kam se hrabe zlomené srdce. (?)

Todle je stokrát horší!

Dejte mi šanci říci sbohem.
Dejte mi šanci rozloučit se se světem.

Stačilo by mi pár dnů, týdnů...
Vždyť život je vzácný.
Stačilo by mi jen udělit tu sílu.
Vždyť život je pustý.

Brečím, propadám depresím a trpím nespavostí.
Učím se životu,
ale druhá možnost je stokrát lehčí.
Učím se životu a rozbíjím zrcadlo,
v němž se odrážím.

Ležím ve střepech,
bylo mi tu ctí.
Ležím ve střepech,
pomalu odcházím.

Nechci se litovat.
Vždyť se jen slušně loučím.

Už nic smutného ani morbidního.

Nesnáším život a tím končím.

S nimi, ale přesto sama

6. ledna 2011 v 15:42 | Christine Jacquess |  Básně
S nimi, ale přesto sama

Všichni odkopli mě stranou.
Všichni.. i on, on.. a on také.
Všichni ve stejnou dobu, všichni najednou.

A ti, co v domnění, že zůstanou?
Strácí se, sotva pozdraví..
Hledám důvod a řešení.
Ráda bych věděla, co se děje.
A prosím. Upřímně.

Nikdo, nikdo neodpověděl..

Pár dní přemýšlím..
Ptáš se?
  
     "Co se stalo?"
            nic
    
     "Co Tě tíží?"
             nic

Vysvětlovat?
- Raději odpovídat lží!

A když řekneš
"Chci aby vše bylo jako dřív",
zeptám se
"Co tím myslíš, nad čím přemýšlíš?".
A ty jen ladně odpovíš
"Nejlepší byly ty úlety má vysněná paní".

Zamrazí mě... a teď mám říci, co chci vrátit já.

"To kamarádství, co zřejmě schází nám."
"Snad pouze Vám, slečno má."
"Pardon, pletu se. Už nemám potuchy,
co za správné myšlenky považovat smělé je či lze."
                              -----
"Tak co kompromis?" navhuji.

Kompromisy se vytratily.
Dohoda "Já Tobě kamarád,
Ty mou děvkou..." né to na mě vážně neplatí.

A tak ztratila jsem kamaráda.

A vysvětlení?
Jen samé nic

Ponaučení?
S kamarády nikdy nemějte něco víc.
Stanete se závislostí a zálibou...
Nebudete smět utéct pryč
a odejdete jen s další prasklinou.

Platonická láska?

3. ledna 2011 v 20:26 | Christine Jacquess |  Básně
Platonická láska?

Zmatené srdce i mysl mám.
Stíny, co vidím pečlivě počítám.

Jsou to stíny těch...
..co nenechávaj mne snít,
těch co v duši se mi promítají.

A já nevím.
Nevím jak dál.
Budím se věčně s noční můrou..
Budím se každý den.. s otázkou
        
             "Kdo to je?".


Kdo je uvězněn v mém srdci a nechce ven?
Kdo na mě myslí, když dusím se škytavkou?
Kdo na mě pustil romantický sníh,
avšak s ledovou přikrývkou??
Kdo je v těch zlých snech.. a ty pěkné zdát mě nenechá. (?)


Já bloudím světem.
Ptám se po ní.
Po té osobě..

Nikdo ji však nespatřil,
nemá tušení a neslyšel.

Mám potuchy,
cítím že se mi stýská
a mé výmluvy?
Snad platonická láska???