Kdo ví, že není život umíráním
a smrt životem?..

Prosinec 2010

Zlomené srdce...

26. prosince 2010 v 19:23 | Christine Jacquess |  Básně
Zlomené srdce...

Srdce jí krvácí,
bolí ji stále víc a víc.
Už jej ani necítí..
Nezachrání ji už vůbec nic.

Né, vlastně je tu ještě jedna možnost léčení...
Ano, běží do lékárny z plných plic...

Vidí regály léků,
ale ona hledá něco víc.
Ano, už to vidí.. oddělení s léky na srdce zlomená.

Nejednou se k ní blíží neznámá postava
a praví:  "Tvoje srdce vyléčí jen jediná osoba."

Zprvu nechápe,
ale potom přijde na to,
co tím postava v černém myslela.

Zase běží pryč.
Tentokrát za ním.
Srdce jí umírá,
ale ona nevzdává vůbec nic...
Už je u něho a chce mu vše říct...
Ale je pozdě.
...ztratila k jeho srdci klíč.

Byla zachráněna

26. prosince 2010 v 19:11 | Christine Jacquess |  Básně
Byla zachráněna

Skončit život chtěla,
aby všechna trápení ukončila,
rány v srdci zacelila
a navždy zapomněla...

Vzdala by se téměř všeho,
jen hlavně né jeho.
Ale on to stále neviděl
a její smutek s úsměvem na tváři přehlížel.

Nůž do srdce ním zabodnutý měla.
A ta dívka smíchem posedlá
se již usmát neuměla.

Její duše to už nevydržela...
Avšak o pár minut později ..
..už zachráněna byla...

                          A to vše.. jen jediná střela.

Bolest na duši

26. prosince 2010 v 13:32 | Christine Jacquess |  Články napsané na téma...
Bolest na duši

Bolest na duši...
To je definice toho,
co mi udělala...

To je definice toho,
co pociťuje každý z nás.

Nebudu tu psát
"Zlomil jsi mi srdce a já z toho smutná jsem."
to je velmi běžné a příliš ohrané.

Píšu tu o ní...
O dámě, jenž zná každý na tomto světě
i ve smyšlených pohádkách...

Drtivá většina ji nesnáší...

Je jich víc, jsou to sestry,
co maj společné vlastnosti.

Řeknu nahlas jaká jména nosí..
Tak prosím..
Slečna Zrada.
Paní Pyšná.
A dáma, kterou nazýváme přetvářkou.

Jejich povahy všichni znáte...
Ty představovat nemusím.

Jejich jména mnozí z Vás v chování nenechávají
jen ozvěnou.
Ale opakovaným zlozvykem,
který se stal děsivým návykem.

Tyto slečny, pomocí Vás chodí po světe...

Zničme je!
To je přání mé.

Ať všechno to zlo
a věčná bolest na duši,
v lidských srdcích ustane...

Pan "úžasný" ...?!

26. prosince 2010 v 13:10 | Christine Jacquess |  Básně
Pan "úžasný" ...?!

Tvůj pohled, oči, rty
a ten úsměv kouzelný...

Ty tvé kecy proradný...

Sliby jen slíbený...

Kamarádství falešný.
A narážky nadrženecký.

To vše mé uši přeslechly.
Ústa jako by Tě nikdy nelíbaly.
A oči jako by nikdy neviděli.

Protože to ta touha po Tobě.
Pro ten pocit Tebe mít.
Po tom jak jsi úžasný.
Jak holky jako já dokážou být kvůli Tobě nevěrný...

To zničil fakt,
že už jsi zadaný!!!

Definuj, co pro Tebe znamená láska

26. prosince 2010 v 13:03 | Christine Jacquess |  Básně
Definuj, co pro Tebe znamená láska

Prý mě miluješ?
Tak to dokaž,
ukaž co v Tobě je!
Vidíš? To není láska!
Je to jen chtíč!

Vyspat se s ní a pak zahodit...
Vím, že to nejsi ty...

Ale todle Tě láká a ty se domníváš,
že je to láska?

Nejsem děvka,
ani kamarádka "na spaní"...!
Úlety přece můžeš dělat s tou svou paní...

Tak se probuď, otevři oči...
A vypadni pryč.
Uvědom si,
že je to jen chtíč...
My dva přece nikdy nebudeme něco víc.

Návrat čekám až nebudu Tě vzrušovat.
A jako kamarádku mě začneš považovat.

Pak teprve možná začnu důvěřovat...

Neumím žít bez lásky

26. prosince 2010 v 12:57 | Christine Jacquess |  Básně
Neumím žít bez lásky...
                        
                              ...a tak umírám.


Žívot bez lásky je trápení,
které teď prožívám.
A kladu si nespočetné otázky.

Svůj život dělím na kapitoly v deníku
a vytržené stránky.

Stránky,
co život háže do ohně.
Co mění se v pouhý prach.
A zbytek deníku?
Ten pokryl smrtící mráz.

Mám pocit, že umírám.
Bez nich jsem úplné nic.
Jen věřím v naději,
že bude líp.

Ale i ta shořela.
V rozumu se zmrazila
a v srdci upálila.

Křičím bolestí,
nikdo mne však neslyší.
Jako bych přišla o hlas.
Nemám nic,
došlo mi i slov.
V tomto světě připadám si
jako nevítaný host.

Nenasytná nymfomanie

26. prosince 2010 v 12:49 | Christine Jacquess |  Básně
Nenasytná nymfomanie

Asi jsem zabloudila v pohádce...
Do té zlé kapitoly hříchů a snů.
Do toho nedobra, z něhož chci pryč.
Ale drží mě tu mé hříchy,
sladkost,
něha
a po milováním se chtíč.

Stop. !

Já chci zpět mezi princezny a ztracené anděly,
napíšu příběh,
který mě tam navrátí.

Hříchy byly uhlazeny a já chtěla jít dál,
ale končetiny spoutané a křídla potrhaná.

Zase jsem byla svedena touhou,
okamžikem cítit se jako v nebi,
křikem,
násilím,
tím co mně jako andělovy chybí.
Zase ta bouře,
co se sesypala v mrazu
a ta silná vůle,
co došla k prostému úrazu.

Opět se ocitám v náručí milého souseda,
známého kamaráda
či cizího člověka.
Nebráním se.
Ležím ovlivněná záchvatem ohně.
Celá hořím.

V puse mám pár kapek vody,
v očích pár kapek slz
a na nahém těle pár kapek krve.

Na srdci... pár kapek hořkosti.

Neovládám se,
řvu,
cukám rožhaveným, bezmocným tělem.
Krásný okamžik...
..ale opět mizí ta vůle být andělem.

"Teď to zvládnu, překonám se"
říkám si odhodlaně už po stopadesáté.

Zase jsem upadla...
Na holé dno,
něhož se dotýkám.

Je to ona.
Je to nemoc.
Nemoc, co je silnější jak já.
Co mou duši,
ale i mne celou
včetně tiché naděje
dosyta ovládá.

Nikdy nedovolte,
aby Vás zničila.
Aby vysála z Vás duši
i Vaše pravé já
a také anděla.

Seznamuji vás se slečnou,
kterou nazývám...

       ...Nenasytná NYMFOMANIE.

Vzala mi všechno...