Kdo ví, že není život umíráním
a smrt životem?..

Přál si .. - stroj času

9. června 2011 v 21:59 | Christine Jacquess |  Články napsané na téma...
Stroj času

Tenkrát, kdysi, ten starý pán,
toužil nebýt stár.

Jak bloumala myšlenka,
že vzplane pryč.
Slza ukápla.
Pán měl po mládí chtíč.

A po té když nastal čas
a pán ostatním šátkem zamával.
V domě svém něco přenechal.

Klíč k budoucnu, či minulosti,
jak sám si tak přál.
Jen zaměnil tlačítka,
důvod proč je v nebesách.

Škoda, že nezůstal.
Každý by byl rád.
A sám pán za pár let uznal by.
"Byl jsem přeci ještě tak mlád."


....je to bllbost, ale nic jiného mě nenapadá..
 

Nesnáším denní pláč..

21. května 2011 v 13:47 | Christine Jacquess |  Básně
Nesnáším denní pláč..

Žádám pochopení.

Vyslyšte mé prosby.
Nenechte můj svět na kusy rozbít.

Zničte lidský pláč.
Těm pod námi seberte deštník.

Slunečné počasí
určují naše hvězdy.

Tak rozsviťte jejich světlo.
Zanevřete na pláč.
Každý úsměv by šel vytvořit snáz.

Hračka

20. května 2011 v 18:00 | Christine Jacquess |  Básně
Hračka

Nikdo se nazajímá.
Nikdo nesoucítí.

Každý zachází s ní,
jak se mu zrovna zlíbí.

Nejdříve zájem,
pak objeví se někdo jiný,
stará hračka je už k zahození.

Dále přichází nestálost novoty.
Ke staré hračce vrací se už po pátý.

Párkrát to stačilo.
Párkrát bylo prominuto.
Ale i přesto je návrat pozdní.

Hračka řekla stop.
Už tu pro zrádce není.

V kontejneru odvezena,
teď na smetišti leží.

...

Avšak po čase byla objevena,
nyní je v rukou někoho,
kdo si jí váží.

Kdo ji miluje,
konvalinky nosí
a nikdy za nic nevymění.
 


Věnováno zmrzlině

17. května 2011 v 21:03 | Christine Jacquess |  Básně
Jogurtovo-višňová.

Chladem mé rty objímá.
Ta chuť může být jen jediná.
Bezkonkurenční, úžasná.

Jogurtovo-višňová,
ta nejskvělejší zmrzlina ♥ :D



Mám plno básní věnovaných těm nejrůzdnějším .... (nevím jak je slušně nazvat), tak proč bych nemohla věnovat báseň (rádoby báseň :D) mé nejoblíbenější zmrzlině? :P :D

Mimo lásku a zklamání.

17. května 2011 v 20:49 | Christine Jacquess |  Básně
Mimo lásku a zklamání.

Mimo lásku a zklamání.

Odhrnu záclonu.
Přiblížím vám ten můj svět fantazijní.

Pár řádků a už nevím co psát,
když nemám smutkem vás zahrnovat.

...

Tak tady máte příběh můj,
dobu, kdy úsměv pohlcoval mou tvář.
Kdy z očí jiskřila barevná zář.

....
Když byla jsem malá,
téměř o ničem jsem nesnila.

Byla jsem šťastná.
Takové to dítě, jenž potkala štěstěna.

Úsměv na tváři,
skvělá rodina.

Peněz dost,
krása teprve ted pominula.

Také pár přátel,
všechno jak má být.

Co scházelo mi,
každý snad takový život by chtěl mít.

Ale jak čas plul po čisté řece,
někdo zkazil vše.
Všechen odpad vylil do té řeky mé.

Jako domeček z karet
vše se hroutilo.

A to už je depresivní.
Zkončím jen tím,
že vše, co šlo se změnilo.

Další debil.

17. května 2011 v 20:15 | Christine Jacquess |  Básně
Další debil.

Všechno skončilo.
Vše krásné mezi náma bylo pohřbeno.

Zkazil jsi to,
já naletěla,
viděla jsem naději.
Bože, jak jsem naivní.

I lásku k tobě navždy pohřbím.
Jedině tím sebe oživím.

Ano, pak teprve budu žít.
S úsměvem na tváři znovu snít.

Navždy zapomenu na toho kreténa bez úrovně,
co srdce mi zlomil.
Bez něj se obejdu,
vždyt byl to debil.



Jsem do Vás blázen, pane ******* :P

16. května 2011 v 21:22 | Christine Jacquess |  Básně
Jsem do Vás blázen, pane *******

Jeden pohled,
jedna fotka,
jeden úsměv,
jedna zpráva,
jeden kluk.

Co k němu cítím,
jen k jednomu jsem cítila.

Je to podobné,
i u něj jsem každý den brečela.

A ty jsi stejný.
Já jak duše bez těla.

Necítím nic,
jen slzu, která shořela.

Jen časy, kdy bylo líp.
Ptám se,
proč nemůžu tě mít?

Odpověď nezazněla.
Ptám se,
proč nemáš zájem.
Vždyť dobře víš, že jsem do tebe blázen. ♥

Sen

14. května 2011 v 22:02 | Christine Jacquess |  Básně
Sen

Zavřelas oči, tvůj sen končí.
Nikdo tě nechápe.
Už teď se loučíš.

Otevřelas oči, začínáš žít.
Pěkný pocit, v nebi se probudit.

Ostatní z dola posílaj ti vzkaz,
aby ses vrátila.
Ty máš svou hlavu,
svou šanci jsi ztratila.

Teď už je pozdě,
abys ty časy vrátila.

Můžeš jen čekat,
kdy ostatní do hrobu uloží svá těla.

Zákaz čtení < slečna depresivní (již nežijící)

11. května 2011 v 21:22 | Christine Jacquess |  Básně
Již nežijící

Zbloudilá tíseň.
V uších
depresivní smuteční píseň.

Zakalený vzduch.
Po částech přicházím o sluch.

Další část.
Jeden vjem.
S úzkostí probouzet
se každý den.

Bolestný pocit,
zmarněle jej nosit
a za smrt se modlit.

Z úst nepřetržitý vzlyk,
pláč < mrzutý to zvyk.

A tak končím.
Je ze mě nevěřící.
Od dnešního večera
bude ze mě ta již nežijící.



Prosím pochop mne. Už nejsem dítětem.

9. května 2011 v 23:10 | Christine Jacquess |  Básně
Už nejsem dítětem.

Už mi není pět let,
už nejsem malé dítě.

Vyrostla jsem,
obávám se, že na rodičovské rady je už pozdě.

Kdybys věděla,
že včera v posteli jsem nahá ležela.
S tím chlapcem, že jsem mrdala.

Že cigarety jsem skusila,
jednou se i opila.
Některý den
ze školy se ulila.

...

a tak znovu říkám.

´Já jiná nebudu´

Nejsem už dítě.

Nepotřebuju říkat,
co mám si vzít dnes na sebe.
Nepotřebuju říct, že mám si vzít bundu,
když jsou venku sněhové závěje.

/Asi nepůjdu jenom tak v tričku ne?/
A tak mne už pochopte.

Nejsem už dítě.
Todle všechno citlivosti se týče.

Když řveš,
Rozbrečím se.

Jen samé výčitky,
uvědom se.
Hleď na sebe..
Do cizích srdcí vžij se.
Není vše jednoduché,
jak se zdá.

Už mne pochopte,
Nejsem malá, nevinná.

Jak jen to mám dokázat?
Jsem vážně zoufalá.



Kam dál